Jak se zrodí kronikář – rozhovor s panem Bruno Němcem

Ilustrační foto
Autor: Wkipedia

S kronikou Dolních Kounic se pojí dvě jména – Řiháček a Němec. Pan Řiháček psal kroniku do roku 2000, kdy vedení kroniky přenechal panu Bruno Němcovi.
Bruno Němec se narodil v roce 1967 v Čejči, ale v roce 1969 se rodiče přestěhovali za prací do Dolních Kounic, kde všichni žijí doposud. Studoval na gymnáziu v Ivančicích a pak vystudoval v Brně obor oční optik.

Jak jste se stal kronikářem, pane Němče?

Nic v životě nepřichází náhle. Už jako malého kluka mě bavilo psát. Psal jsem si jen tak, dokonce jsem si jako malý napsal knihu.

V roce 1989 jsem se stal členem sboru dobrovolných hasičů (SDH) a líbily se mně staré dokumenty SDH, které však nebyly uspořádány. Tak jsem je začal třídit, a abych si nechal vysvětlit nějaké nejasnosti, konzultoval jsem je se staršími členy sboru. Začal jsem také navštěvovat pana Řiháčka. Ten byl o generaci starší a objasňoval mně různé souvislosti, znal postavy na fotografiích, pamatoval si různé historky. A tím jsme začali spolupracovat.

Pan Milan Řiháček byl už léta kronikářem. První kronika v Dolních Kounicích vznikla roku 1919. Milan Řiháček začal psát kroniku města roku 1974 a při psaní čerpal z deníků svého otce Emila Řiháčka. Pak už se chtěl věnovat jen historii Kounic a chtěl zpracovat historické podklady, které měl, proto mě oslovil, zda bych nechtěl dělat kronikáře. A já jsem rád souhlasil. Zpočátku mně radil, ale formu psaní nechal na mně. Po roce mou práci schválil a já jsem byl v roce 2000 jmenován kronikářem města.

Jak vznikají zápisy do kroniky?

Dříve kronikáři obcházeli lidi a ptali se jich, povídali si s nimi. Já už mohu čerpat
z webových stránek. Přesto stále vnímám, co se kolem děje, dělám si poznámky, informuji se u zástupců spolků na jejich činnost a koncem roku toto sumarizuji, sepíšu a předložím ke schválení vedením města. A pak to
ručně přepisuju do kroniky. Většinou v březnu začnu s přepisováním a trvá mně to tak měsíc, dva. Podle toho jak mám náladu a čas.

Kromě kroniky města vedu i kroniku SDH a kroniku Okresního sdružení hasičů Čech, Moravy a Slezska.

Kronika našeho města je uložena spolu s ostatními knihami města v Okresním archivu v Rajhradě. Já jsem tu kroniku viděla a četla si v ní. Pan Řiháček zdobil titulní list pro další rok kresbou. Zdobíte také nějakým způsobem kroniku?

Já pouze píšu, ale manželka má výtvarné nadání a ta mně vyzdobí počáteční list pro každý nový rok.

Kromě psaní kronik jste ale napsal velice podrobnou knihu Dolní Kounice - Příběh města.

Pan Řiháček byl, jak jsem řekl, kronikářem, ale v kronikách jsou zápisy obecného charakteru. Informace z historie města zveřejňoval ve zpravodaji města (Naše město) a chtěl tento materiál vydat knižně. Když zemřel,
domluvili jsme se s tehdejším starostou panem Karlem Zalabou, že knihu vydáme jako poctu k práci Milana Řiháčka. Materiálu byla spousta, ale přemýšlel jsem o rozsahu a formě. Nechtěl jsem knihu obrázkovou, ale
takovou, aby tam byly jak základní informace, tak i historické souvislosti a události. Prostě, aby mohli čtenáři čerpat co nejvíc informací o životě v Dolních Kounicích.

Vycházel jsem většinou z materiálů Emila a Milana Řiháčkových. Měl jsem spoustu materiálu už v počítači. A taky fotografií, které M. Řiháček znal, ale nepopsal je. Tak jsem to třídil, dával dohromady a tímto jsem si historii Dolních Kounic rozdělil na jednotlivé kapitoly.

Když jste třídil materiál ke knize, co Vás nejvíc zaujalo v historii Dolních Kounic?

Nemám nic až tak stěžejního, co bych preferoval. Ale přece jen by se něco našlo. Asi nejvíc chování lidí na konci 2. světové války. Jak majitel cihelny Mrákava, který byl německé národnosti, se snažil všem místním pomáhat. A na konci války si pro něj přišli členové Revoluční gardy, odvedli jej s celou rodinou na zámek, postavili ke zdi a chtěli je pouze proto, že byli Němci zastřelit. Na zámku se naštěstí objevili dva ruští partyzáni, kteří dosvědčili, že Mrákava lidem celou dobu pomáhal a tím jej i s rodinou zachránili.

To mě zaujalo. To, jak rychle se může měnit chování lidí.

A pozitivně mě zaujalo, jak soudržně tady lidé v 19. století žili. Byla tu spousta spolků, lidé žili kulturou a tou byli provázáni, rádi se potkávali a scházeli.

A taky jak byli soudržní při obnově obce po velké povodni. Ta přišla v noci z 1. na 2. února 1862. Zapříčinila ji náhlá obleva a prudké deště na Vysočině. V noci přišla s hukotem obrovská vlna 3–4 metry vysoká, která s sebou nesla ledové kry a naplavené dřevo. Voda poškodila spoustu domů, lidi vybíhali jen tak ven a utíkali ke známým, kteří bydleli na kopci. A druhý den vše zamrzlo. Přes 200 domů pak muselo být strženo, ale naštěstí „jen“ 5 lidí zemřelo. Musela to být hrozná situace. A lidi byli schopni si zase vzájemně pomoct a většinu domů obnovili.

Kdo je pro Vás největší kounickou osobností?

Asi Milan Řiháček za to, že tak důkladně zmapoval historii Kounic.

Kromě práce optika, sbírání materiálu pro kroniku a její psaní, jaké máte koníčky?

Rád jezdím na kole, hlavně tady v Česku a v posledních letech provozuji vysokohorskou turistiku. Jezdím s několika známými do hor. Oblíbil jsem si Švýcarsko a rakouské Alpy.

A máte pro nás nějaký vzkaz?

Přeji všem spoluobčanům mnoho štěstí v novém roce. Rád bych jim poděkoval za to, že jsou ke mně vstřícní a jsou ochotni poskytnout mně poznatky – informace, které mohu dále použít při psaní kroniky. Mám štěstí na lidi, které jsem potkal.

Letos jsem slavil kulaté životní jubileum. Jsem moc rád, že jsem jej mohl oslavit se svými rodiči, v kruhu rodiny a přáteli.

Děkuji za zajímavé povídání.
- Hana Kudláčková

Článek byl převzat z Dolnokounického zpravodaje se souhlasem vydavatele.